A zázraky se dějí

18. června 2019 v 17:13 | Anonymní manželka
Tak... A je to tady. Koleje. 2 čárky. 4. pokus.
Já jsem opět těhotná!
Opět se to stalo v době, kdy jsem s tím nejméně počítala.
Řídila jsem se radama psycholožky, rozloučila se, nezakazovala jsem si myslet na dítě, víc jsem se věnovala svému muži a nakonec jsem to i řešila ještě jinou cestou, tou lékařskou. Ne, ne, žádné umělé oplodnění, když to jde samo, tak jsem chtěla, aby to šlo samo. Jen jsem chtěla popostrčit přírodu podpůrnými prostředky a prověřením mojí imunity.
Mám rozporuplné pocity, ale především euforii. Věřím, že tentokrát to už dopadne.
Mám šmitec s jógou, se kterou jsem začala před půl rokem, a neskutečně mne nabíjela. Ale to nevadí. I ta krátká zkušenost mne naučila několik krásných věcí - jak vypnout díky savasane, jak si přát, co je vlastně moje sankalpa, od které jsem od první chvíle neupustila.
Psala jsem o tom v minulém článku. Pokud si něco přejete, musíte si to přání projektovat, jako byste ho již prožívali.
A já to teď prožívám. Asi se budu bát každé kontroly. Budu mít strach ve 13. týdnu, a ten strach nezmizí.
Ale já vím, že teď je ten čas. A ať jsou to klidně i dvojčata, co na tom.
Točí se mi hlava štěstím a i můj muž, kterému jsem to původně nechtěla zatím říkat, ale nakonec to vyšlo hezky na den otců, měl na rtech úsměv a oči mu zářily. Ne jako minule, kdy ho přemohl strach.
Já věřím, myslím, že i on věří, tak snad okolo Valentýna přivítáme nový přírůstek do rodiny.

Věřte ve své sny a přání, oni se jednou splní.

Vaše AM
 

Rituál rozloučení

29. května 2019 v 16:39 | Anonymní manželka
Tak. Vzhledem k tomu, že mi vždy strašně dlouho trvá udělat další krok, tj. když se rozhodnu a k něčemu se odhlodlám, tak uplyne celkem ještě dlouhá doba k tomu, abych toto rozhodnutí a odhodlání uvedla ve skutečnost, trvalo mi nejméně 2 měsíce než jsem se dostala k psycholožce.
A musím říct popravdě, škoda, že jsem se k tomu nedokopala rychleji.
Za prvé jsem ani nevěděla, kde začít.
Pak to ze mně všechno vypadlo naráz, a sama jsem se v tom až ztrácela.
Do toho přibyly další okolnosti, nové, které jsem jí hned za čerstva mohla sdělit.
Něco nového, nad čím jsem ani sama ještě nestihla přemýšlet. Něco, nad čím jsem nikdy neuvažovala, že by mne mohlo zlomit. Něco, co by mne ani ve snu nenapadlo. Něco, co mne hodilo na jiný břeh a mevím, jestli najdu most, abychom se zase mohli potkat. Něco, co ukáže jen čas, jestli se ta propast začne prohlubovat nebo zmizí.
Ale rozhodně nic už nebude jako dřív.
Že píšu v hádankách? Ano, vím, ale nic nepovím. Není ten správný čas a ani to nemá být předmětem článku.
Důvod, proč jsem dnes sedla k psaní, pochází z jednoho z úkolů, který mi psycholožka zadala.
A souvisí s mou listopadovou ztrátou.
Vyšlo totiž najevo, že jsem se s tím asi nevyrovnala tak, jak jsem si myslela. Ba naopak, že jsem to v sobě pouze uzavřela, nechala jsem to zapadnout do nejskrytějšího koutku mé mysli a byla silná pro okolí, ale jakmile jsem o tom začala před psycholožkou mluvit zcela otevřeně i se vším, co při tom cítím, prostě to vyšlo všechno ven. S veškerou bolestí, kterou mi to způsobilo. Protože nikdy neřeknete všechno svému muži, když vidíte, že i jeho to trápí a bolí. Protože nikdy nesvěříte své nejlepší těhotné kamarádce, jak strašně jí závidíte a jak strašně se cítíte, jak moc to bolí, když víte, že ona má myšlenky někde jinde a naopak potřebuje podporu a energii pro to, aby všechno dobře dopadlo.
A tak jsem se vrátila v čase a zjistila jsem, že jsem nejvíc plakala jen ten den, kdy jsem na ultrazvuku zjistila, že je konec. Že druhý den, kdy jsem opět měla nárok plakat, jsem cítila jen bolest. A jediný moment, kdy mě to dostalo, byl, když jsem přišla domů a všechno to na mne padlo. Ale to bylo skoro naposledy, kdy jsem nechala volný průchod pocitům. A trvalo to už jen pár minut. Vzhledem k tomu, že jsem se za týden vrátila do práce, potřebovala jsem se z toho otřepat rychle.
A být silná. Nejsilnější na světě.
A tak se stalo, že mi psycholožka oznámila, že pravděpodobně největší problém bude v tom, že jsem se s danou situací stále nevyrovnala a tím pádem jsem zaseklá na jednom místě. A nejlepším východiskem bude tuto událost již v sobě nadobro uzavřít. Nemusím zapomínat, to ne, ale prostě fakt jen ukončit. Nechat minulost minulostí a nenechat si jí ovlivňovat přítomnost a budoucnoust.
Ať si klidně udělám nějaký rituál jako znamení tohoto ukončení. Cokoli a jakkoli. Musím říct, že to byla velice zajímavá myšlenka.
Hned jsem začala přemýšlet, co bych tedy pro to mohla udělat. Samozřejmě, že jsem si také vyslechla rady - zapálit svíčku, pustit si nějakou hudbu, písničku, vybít se, vyřvat se, napsat dopis, fakt cokoli.
A já, jak už je mým zvykem, jsem si po sezení zadala do googlu "rituál rozloučení", abych to udělala fakt správně a bylo to to top.
A tak se mi zalíbil rituál se svíčkou a vzkazem.
Na lísteček si napíšete, s čím se potřebujete rozloučit, co má odejít. A pokud chcete, na druhou stranu si můžete napsat své budoucí přání, co prostě chcete, aby přišlo. Musí to být od srdce. Je jedno, jestli to bude sáhodlouhé psaní nebo jen pár slov. To je na vás.
Pak zapálíte svíčku. Možná existujou nějaké rituální nebo dokonce vlastní výroby, který rituál třeba umocní, já si vzala klasickou vysokou svíčku zabodnutou ve svícnu.
Ve chvíli, kdy jste připraveni, myslete na to, s čím se loučíte. A pokud máte napsané i budoucí přání, přeneste se myšlenkami k tomuto přání a představte si sebe v momentě, kdy už je toto přání vyplněné, zkuste si představit pocity, myšlenky, radost a vše okolo. Hlavně si to představte, jako by to byla již skutečnost. To je na celém tom přání nejdůležitější.
Pak lísteček nebo dopis spalte, klidně si k tomu řekněte nějakou svou přací větu, třeba "Ať minulé je minulostí a přání ať se naplní." Zkrátka vyslovte cokoli, co cítíte od srdce a podpoří tak slova na papíře. Co vy víte, třeba se opravdu vaše přání v budoucnu zhmotní.
Já to tak zkrátka udělala. Pak jsem si zapálila cigaretu. Normálně nekouřím, ale zrovna nyní jsem to potřebovala a spojila jsem si to s rituálem. Dříve jsem hodně kouřila ve spojitosti s uklidněním. Byla jsem naštvaná, rozčilená, pohádaná, tak jsem si šla zapálit. Tím jsem celý svůj rituál završila.
A co se stalo? Vlastně nic a přeci všechno. Najednou jsem se cítila lehčí. Náhle při pomyšlení na listopad a na to všechno, co se stalo, cítím mír. Jsem s tím smířená. Už to nebolí. Je to něco, co je mou a mého života součástí, něco, co jsem nemohla ovlivnit a co neovlivnilo ve finále ani mne.
Už se nechci ptát, proč zrovná já. Vzhledem k tomu, že věřím částečně na osud, si myslím, že se prostě jen stalo, co stát mělo. A i když jsem si to říkala již dříve, nyní to beru jako fakt a jako něco, co mě mělo posunout dál.
Když si to tak vezmu, od té doby uplynulo půl roku. A já se půl roku točila stále dokola a vracela se do minulosti a neudělala žádný krok kupředu. A není teda škoda těch 6 měsíců? Je, a není.
Kdybych šla k té psycholožce dříve, třeba by nebyl ten správný čas. A nemělo by to ještě ten efekt jako nyní.
Protože já se neloučila jen s tou fazolí, která mne opustila v listopadu. Já se současně rozloučila s tím drobkem, který by se původně každým dnem měl narodit. I proto si myslím, že to tak mělo být až nyní, kdy cítím, že i můj muž už je připraven pro to udělat více než dříve.
Že nyní už jsme opravdu připraveni oba. Jestli je člověk vůbec někdy připraven.
A mě zbývají další 3 úkoly.
Myslím, že ke splnění dalšího mám blízko. A tím je "Nezakazovat si na to každý den myslet". Protože ta paní má pravdu. Co si zakážete, o to víc to chcete. Zkuste si to aplikovat třeba na čokoládu. Hm? To je, co?

Takže zdar všem čokládám a přáním,

Vaše AM

Čekání na... zázrak?

10. května 2019 v 14:52 | Anonymní manželka
Chtěla bych upozornit, i když to tak občas vypadá, nejsem nějaká hroutící se negativní troska. Jen mám horší dny, ze kterých se potřebuji vypsat, a lepší dny, které většinou nechám plynout bez potřebných řádků a nechávám si je sobecky pro sebe. Taky koho by bavilo číst si o tom, jak je někdo děsně spokojenej, zdravej, šťastnej, zamilovanej, no prostě v úplný pohodě? Nebo se pletu?
Taky si tak říkám, že se tady vypisuji především ze svých psychóz, a pokud to teda vůbec někdo čte, tak cílovka asi budou víceméně ženy. Asi tak s tím tedy začnu i dál pracovat.
Jak jsem již "nakousla" v několika článcích dříve, můj život se nyní hodně točí okolo početí potomka.
Snažím se na to nemyslet, a přesto na to každý den myslím.
Snažím se neřešit, kdy a jak často spolu s mužem spíme (nebo spíš nespíme), a přesto to řeším skoro každý den.
A pak jsou dny, kdy jen čekám, jestli ta mrcha přijde (menstruace), jestli má smysl dělat si těhotenský test, nebo ještě čekat.
Například dnes je to již 33. den, mám min. 2 dny zpoždění. Klasicky mívám cyklus 31 dní, poslední 2 cykly měly 28 dní. A jistěže jsem již testovala. A nic. Test bílý jako lilie.
Takže čekám, až to přijde. Furt běhám na záchod, jak kdybych měla běhavku. Tak už? A i když se už těším, až konečně budu mít za sebou, že ta mrcha přijde, až se ten kolotoč hormonů zase překulí do normálu, protože v posledních dnech jsem nasraná nejen na všechny okolo, na počasí, na psy, na to, že jsou zelený stromy a kytky srmdí, ptáci ráno řvou, slunce svítí, voda studí a já musím vstávat do práce, bojovat ve vlaku o místo, tlačit se v metru s divně zapáchajícími spolucestujícími, a já už jsem i nasraná sama na sebe, za svou lenost, neschopnost, špeky, náladovost, kdy bych nejradši sama sebe zfackovala a řekla "táhni!", stejně vím, že mě to zase semele.
Takže se podle všeho ozvala další tenze a tentokrát je to dost brutos. Ani zásoba čokolády nepomáhá. Jen tak se naložit do vany nemůžu, protože koupelna s vanou ještě není hotová. Po dvou letech.
Jen tak se sebrat a jet někam taky nejde, protože už máme plány. A návštěvy. A musím uklidit. Zase?
Jen tak se ožrat nemůžu, protože budu řidič.
Tak asi tak.
Doufám, že příští článek už bude o něčem vtipném a pozitivním, začíná to tady být krapet depresivní, co?
Třeba bych mohla vyzdvihnout náš skvělý soulad s mým mužem, jak krásně plánujeme do budoucna, proč nám to pořád tak klape a vůbec takový ten návod na štěstí...
A kdy to bude? Kdo si počká, ten se dočká... a taky neříkám, že to bude hned příští článek, mám několik dalších témat v záloze. Ale ty stěžovací si nechám na jindy...
A že se to tluče s tvrzením na začátku dnešního článku? Na to sere bílej tesák...

Myslete pozitivně!

Vaše AM
 


Úděl manželství - sex

12. dubna 2019 v 14:02 | Anonymní manželka
Co vše je údělem manželství? Děti, ano, tuto naši problematiku jsem již nastínila v některém z předchozích článků. Co dál? Mít papír na to, že jste spolu? Materiální (finanční) zajištění? Zajištění pravidelného přísunu sexu? Fajn, tady se zastavím. Myslím si, že i to by totiž mělo být součástí manželství. Jeden druhého si berete před svědky a slibujete si kromě dalších slibů i věrnost. A věrnost jde podle mě v mnoha partnerských vztazích ruku v ruce se sexem.
V předchozím článku jsem tak trochu okrajově nastínila, jak zhruba vypadá náš současný sexuální život. No, žádná sláva, povídám naprosto bez mučení. Pryč jsou doby, kdy jsme na sebe měli chuť každý den a dělali to pomalu jak králíci. Ono to období nebylo ani moc dlouhé. A v současné době je to mezi námi jiskřivě velmi vlažné, možná spíše jen udržované v rámci pokojové teploty...
Upřímně, závidím kamarádkám, které to mají stále velmi podobně jako na počátku vztahu, nebo zkrátka jejich libido je tak silné, že na chlapa mají chuť téměř kdykoli a kdekoli. Otázkou samozřejmě zůstává, zda někdo jen nehýří plané řeči o tom, jak je jejich sexuální život úžasný, a přitom to mají stejně jako já. Jen to nejsou takoví upřímní blbci. Ale třeba to taky myslí upřímně.
Zkrátka, mám co závidět. V posledních letech se tak trochu s manželem chuťově míjíme. Když mám chuť já, manžel je "dead". Když je nadržený on, nejsem při chuti já. A ve většině případů se tedy stává, že on je víc a já mnohem méně. Myslím sexuchtivý. Kupodivu jen poslední 2 měsíce to bylo spíše naopak. On byl víc a já míň. Unavený a bez chuti.
Vztah jinak máme opravdu krásný. Přitulíme se u filmu, v posteli před spaním, chodíme na procházky, držíme se za ruce, jsme si oporou. Jen máme málo žhavýho chlípnýho sexu, jak říká Gerard Butler ve filmu P.S. Miluji Tě. Ale narozdíl od protagonistů, se na sebe pak nevrhneme. Kde ale brát tu vášeň? Opravdu v některých vztazích funguje systém souložícího kalendáře, kde jsou dny pro soulož jasně dané? Jako třeba čtvrtek v "Jedna ruka netleská", nebo středa v "Ženy v běhu"? Mimochodem našla jsem na YouTube krásné video včetně super citátu známého českého sexuologa: "Nyní nás bude zajímat otázka, zda vůbec existuje nějaký použitelný návod, jak zpomalit sexuální dekadenci. Já znám jediný. Nahradit mileneckou touhu přísně dodržovanou pravidelností. MUDr. Miroslav Plzák, CSc." https://youtu.be/mp9ySJhj3e8.
Za tu necelou první dekádu, co spolu žijeme, jsme se k tomuto systému ještě nedopracovali. A myslím, že ani nemáme šanci. Pro nás by mohl fungovat kalendář systému krátký-dlouhý týden. Jenže tomu stejně nevěřím. Když můj muž velmi těžce nesl plánované soulože kvůli plodným dnům, nejinak by tomu bylo v rámci "povinných čtvrtků".
Takže nám asi nezbývá nic jiného, než zapracovat na libidu a únavě. Pak najít ten správný čas - o půlnoci opravdu už myslím na to, že musím rávno vstávat a každá minuta je pro mne drahá... Naopak ráno zase chci ještě nějakou tu minutku pospat a ne se budit kvůli sexu. A nejhorší jsou noční nájezdy. Můj muž kolikrát o nich ani neví. A někdy o nich zase nevím já. A nemyslím si, že by to bylo tak úchylný, pokud to tak vyhovuje oběma stranám. Někdy neví o tom, že já vím, a líbí se nám to tak oboum.
Pak ještě samozřejmě záleží především na tom, aby jeden z nás byl iniciativnější a udělal ten první krok a zároveň dokázal nažhavit také toho druhého. V tom hodně pokulháváme. Já jsem spíše ta zdrženlivější, můj muž spíše aktivnější, než by mohl být, protože pokud na mne furt tlačí, tak to taky pak není žádný terno a zas a znova chtíč upadá. A to si nemyslím, že bych byla frigidní, to snad ne.
No a teď přišel čas na začátku již zmíněnou věrnost. Která se hodněkrát spojuje právě se sexuálním uspokojením ve vztahu.
Mám strach, že mi bude manžel nevěrný, protože doma nemá dost vášnivýho a chlípnýho sexu? Upřímně, mám.
Věřím svému muži, že mě nepodvede? Upřímně, věřím.
Ten strach s důvěrou se ve mně pořád perou. Strach vznikl na základě přechozích zkušeností (s jinými muži - ex).
Důvěru si můj muž u mne vybudoval za léta strávená spolu hodně silnou.
Intimita spojená právě s důvěrou, která mezi námi je, by jakákoli nevěra totálně zahubila. Náš vztah by zničila. Proto, jaké povahy jsem já, i proto, jaké povahy je můj muž. Jsme si toho oba vědomi, a možná i proto nám občas postačí i ty nádherné chvíle, které nejsou protkané polohou na pejska nebo rychlovkou na kuchyňské lince, kdy víme, že si jeden druhého vážíme, jsme si vzájemně oporou a na hledání sexuálního vyřádění jinde nemáme ani pomyšlení. Aspoň teda já. (Ano, zase má ten strach převahu). Tomuhle já říkám LÁSKA. I ta je údělem manželství. Je třeba na ní neustále pracovat a dál budovat. A sex je pak takový bonus k tomu všemu. Jen kdyby ten chlap nebyl furt tak nadrženej!

Tak možná přeci jen zkusím kalendářní metodu, jak praví oblíbená hříčka: "Středa, je ho tam třeba"...

Vaše AM

Okamžiky snažilky nesnaživé

8. dubna 2019 v 19:30 | Anonymní manželka
Pondělí ráno, celkem optimismus ve tváři, v práci to vypadá na pohodový den, příjemný oběd a pak nastane zlom... Navštívím záchod a vím, že ta malá naděje zase umřela. A že to všechno nesnažení byla jen přetvářka, jen lež, kterou se mi podařilo nakecat sama sobě.
Dnes zase nastal jeden z těch dní, které mě srážejí na kolena. I když si nic týden nepřipouštím, v nic nedoufám, modlím se, aby to už bylo za mnou, stejně uvnitř žije malá naděje, že přeci jen už se návštěvy z Červené Lhoty nedočkám. Ale dneska zase přišla téměř bez ohlášení. Zase o 3 dny dříve.
Mé druhé jméno je snažilka. Ale jsem už trochu jiný druh. Po třech letech snažení, 3 těhozenstvích a 3 potratech se spíš můžu nazývat snažilkou nesnažitelkou. Období měření teploty, sledování cervikálního hlenu a plánovaných souloží (plánované byly samozřejmě i ty, o kterých si manžel myslel, že jsou v rámci mé nadrženosti) jsou už dávno za mnou. Po posledním potratu mě to prostě nebaví. Teď to zkouším dle Jonáše. Z internetu. A samozřejmě podle ovulační bolesti (aspoň doufám, že to je ovulační bolest, jinak mám možná zaděláno na velký zdravotní problém). Jenže i tak jsme za poslední měsíc spolu s mým manželem spali jen 2x. To je smutná bilance. Sakra smutná. Ano, jsme unavení, ano, chodíme do práce a ano, jsou dny, kdy svého muže vidím jen ráno, když ještě spí a já mu dávám pusu na rozloučenou. A jsou noci, kdy na mě má sakra chuť, ale já chci sakra spát (jako třeba dneska). Ale prostě tam teď něco chybí. Ať už je to chuť začít jako první, chuť uspokojit toho druhého, chuť si hrát a experimentovat nebo prostá chuť na sex, ta chuť prostě není. Jako kdybyste jedli nejsladší čokoládu světa a ta vám na jazyku zhořkla. Jak kdyby ta pachuť teď byla v nás.
Když jsem byla naposled v nemocnici, dali mi číslo na psycholožku. Dodneška jsem to číslo nevyužila. Ale nosím ho od listopadu v peněžence. Nedávno jsem na něj narazila a už už ho chtěla vyhodit. Nakonec jsem ho vrátila, co kdyby někdy, pro každý případ, pro někoho... Ale už je čas. Ten někdo budu já sama. Ve chvíli, kdy vás napadají myšlenky typu Proč bychom vlastně spolu spali, když to nikam nevede? Nebo že nejsem ani schopna splnit svoji základní funkci ženy, je něco už špatně.
DostIhlo mě to. Když jsem dnes šla uprostřed vestibulu metra plného lidí, chtělo se mi moc brečet, ale ne před nimi. A najednou jsem cítila, jak mi toho zadržování roste knedlík v krku, kvůli kterému jsem nemohla dýchat. A mozek napadají další věci, ještě horší. Prolítnou hlavou během sekundy, ale zanechají ničemný základ strachu, aby si manžel nenašel jinou, která mu dá, co já nedokážu.
Nechci se trýznit, trestat ani trápit. Protože pak budu ničit nejen sebe, ale i svého úžasného muže (díky bohu, že si to nečte, ten by zpychl!). A stejně to nikam nepovede. Dneska jsem se rozhodla, že zítra využiju tu pomoc, kterou jsem 3 roky odmítala. Byla jsem silná. Dlouho jsem odolávala sebelítosti. Ale dneska to přišlo. Jsem na dně, přestávám se mít ráda a nevidím důvod, proč bych se dál měla snažit. Ať už ve cvičení, jídle, manželství, domácnosti. Dnes postrádám smysl všeho bytí. Ale protože ve mně zůstal ještě zárodek malinkaté naděje, že snad příští nebo další měsíc, nebo klidně ještě další, nastane ta poslední, čtvrtá, šance, udělám ten krok a poprosím o pomoc.
Zůstanu Fénixem...

Vaše AM

Úděl manželství - dítě

12. března 2019 v 17:17 | Anonymní manželka
Tento článek se chystám napsat už hodně dlouhou dobu. Je to tak trochu o údělech a bolestech nejednoho manželství. Spoustu dalších párů se tu určitě najde. Ale dnes, jako na zavolanou, jsem narazila na článek na serveru prozeny.cz: https://www.prozeny.cz/clanek/kdy-budete-mit-deti-pet-duvodu-proc-se-na-to-radeji-neptat-54351

Tak. A to je přesně to téma, které chci otevřít. Chtít mít či nemít děti. To je otázka. Ale to neřeší především daný pár, jak by se mohlo zdát. Ale řeší to především všichni okolo, kteří nejsou dostatečně informováni nebo nejsou empatičtí. V našem případě se nás tyto otázky dotýkají neustále. Okolo se rodí děti o sto šest a my už jsme snad jediný pár mezi našimi přáteli, který je bezdětný. Pokud máte nějaký takový pár ve svém okolí taky, vězte, že důvod, proč děti ještě nemají, i když se k tomu vašemu chovají skvěle, div že by vám ho neukradli, může být prostý. Děti chtějí, ale jednoduše to nejde. Příroda (vesmír, bůh, tělo...dosaďte si dle libosti) to prostě ještě tak nechce. A babo raď, co je horší. To, že to prostě už několik let nejde, nebo že to jde, ty dvě prokleté koleje na těhotenském testu se jednou za čas objeví, ale jednou to skončí v 5. týdnu, jindy ve 13. týdnu a někdy i později.
S manželem jsme ten druhý případ. Snažit jsme se začali ještě dávno před svatbou. I před zásnubama. A klaplo nám to těsně po zásnubách. První slzy štěstí, první prohlížení dětských postýlek v Ikee, kroužkování data porodu v diáři, přemýšlení, jestli ty beďary značí kluka nebo holku. První ultrazvuk - nic. Druhý ultrazvuk - zase nic. Třetí ultrazvuk - doktor už je nervózní.
Další utrlazvuk už jen potvrzuje podezření na zamlklé těhotenství. Ani ten špendlík nebyl vidět. A následuje revize a 6týdenní střízlivění bez sexu, řešení "proč já?" a výčitky, co všechno jsem udělala špatně. Navíc vám po několika týdnech kolegyně v práci oznámí s radostí "Jsem těhotná". A vy už se jen vydíte buď ubulenou někde v koutku, nebo jak ji škrtíte a, co si budeme namlouvat, závidíte a nepřejete. Jaktože ona může a já ne.
Čas umí hojit. Ano. Ale blbě, pokud někdo ve vašem okolí otěhotněl ve stejnou dobu a všechno dopadlo v pohodě, miminko se jim narodilo přesně v ten váš zakroužkovaný termín. A vy přejete s umělým úsměvem na rtech, snažíte se nepustit ani kapku slzy, když slaví dítko svůj 1. rok, a další těhotenské testy jsou stále bílé jako čerstvě napadlý sníh.
Roztáčíme kolečko vyšetření, imunita, genetika, hormony, spermiogram... a zdá se, že nějaká chybka se přeci jen objevila. Po nasazení kortikoidů, a velice plánovaných, mým mužem současně nenáviděných, souloží (prostě chlap - když něco musí, tak to prostě nejde a je to nuda, že?) zdá se, máme vyhráno, na TT jsou opět dvě čárky. Po měsíci se opět radost mění v hořký pláč. Opět zamlklé těhotenství, tentokrát tam i něco bylo (málo), ale nestačilo to. Kromě smutku, který v okolí zakrýváte, se navíc zamračilo i u nás doma, jedna hádka střídá druhou, muž to zřejmě řeší po svém a na druhou revizi jedu s brekem sama. A dalších 6 týdnů absence, které ničemu nepřidávají, vzájemné výčitky, kdo že na koho vlastně tlačil a že takhle to už dál nejde. Muž chtěl pauzu, já podpořena všemi naprosto jasně doložitelnými babskými radami z internetu, že teď je vlastně pohnojíno a musíme se o to víc snažit, se naše společné snahy dál míjely účinkem. Chlap sex nechce, když mu ho nařídíte. Klade si podmínky: nějak to udělej. Tak vy se snažíte nedat najevo, že teď je ten nejlepší čas. Oblíknete se do sexy prádelka, děláte mu pomyšlení, žhavíte ho v ty nejplodnější dny, jak jen to jde. A pak vás mrcha sejme (no mentruace přece). Přijde si jen tak, neohlášeně a vy začínáte nanovo. A s novým snažením přijde myšlenka: "No a honíš si ho?", "Jo, honím", "No ale to nesmíš!!!". Přichází nový požadavek. A mrcha přijde znova. Následuje další požadavek: "A teď si ho týden, prosím, nehoň, jo?", kdy tato prosba byla zřetelně vyslovena ještě několikrát v nadcházejících dnech.
Co myslíte, že mi za pár dní, kdy vaječníky bolí jak sviňa, teplota se stále drží dole, v kalendáři jste už za polovinou cyklu a vy víte, že dneska, jo DNESKA!, je ten správný čas? Jo, honil si ho! Takže čau mrcho, vítám tě tu znova.
A nastal zlom. Najednou jsem měla dost dětí, všechny strašně vřeštěly, co bych s tím vlastně dělala? Uměla bych se vůbec postarat o to mrňavé řvoucí něco, co furt jenom jí, kadí a má prdíky a brečí? Dokázala bych už být vlastně máma? Chci být už máma? (Podotýkám, můj gynekolog mě straší, že už jsem stará dost)
A víte co? Já vlastně chci taky pauzu. S radostí jsem to oznámila doma a můj muž si viditelně oddychl. A do měsíce jsem byla v tom. Potřetí. A samozřejmě, každou prohlídku provázel strach. No, radši to zkrátím, všechno probíhalo celkem, jak má. Až do 11. týdne, kdy jsem začala krvácet. A ve 13. týdnu přestalo být srdíčko. Ten mrňous, který si usmyslel, že ve mně chvíli pobyde, to pak vzdal.
Po šestinedělí už mám dlouho. Teď už mě zase každá menstruace knock outuje k zemi a já musím zase vstát. Věřím, že jednoho dne to dáme. S mým mužem i s tou fazolí. Jen prostě nevím kdy. Ale vím, že chci být máma. A chci být dobrá máma. Možná proto se to všechno děje. Projdete si očistcem a pak všechno jde. Říkám si také, komu co kde dlužím, kde bych měla ještě vyřešit nějaké resty a pak, pokud se mi podaří na to zase přestat myslet, k nám snad přijde i ten čáp.
Mimochodem, teď jsou to 3 roky, co jsme se začali prvně snažit.
A co z toho plyne? Sakra, nikdy se neptejte páru, ať už svobodného nebo sezdaného, "A co děti?". Může to být pro ně hodně bolestivé téma, se kterým se nechtějí svěřovat. Anebo na vás spustí takovou lavinu slov o tom, co všechno se jim už stalo za průsery (potraty apod.), že nebudete moci najít slova útěchy a budete se jen omlouvat (a sobě nadávat) za váš všetečný dotaz. A vězte, že rady typu "Nesmíš na to myslet" se lehce říkají, ale sakra špatně plní.
Takže dálnicím a porodům zdar (dálnice - 2 čárky na těhotenském testu, jak tomu říkají na mama serverech).

Vaše AM

Jak na kompromisy

28. června 2018 v 12:47 | Anonymní manželka
Dneska je venku pěkně hnusně. A to jako fakt. Že by psa ani nevyhnal. Dneska jsme měli jít na pivo s kolegy z práce. Ve větší skupině. Tak jsem se těšila na další seznamovačky a tykačky a ono nic. Počasí nám to totálně překazilo. A co teď? Manžel čeká, že stejně přijedu domů později, tak co kdybych šla třeba na nákupy? Nebo aspoň na malý nákup? Nebo třeba cvičit? Nebo aspoň na delší procházku? Tak... a je to tady, zase bych nejraději jela hned domů a už nic nedělala. A to jsem poslední 3 roky celá já. Jen přijet odmů, pomuchlovat se s pejsky, najíst se a sednout k televizi. A pak jít spát. A to pořád dokola každý den.
Ale v pondělí jsme udělali výjimku. Již z práce jsem volala, že bych chtěla na hodinovou procházku. Tak jsem vzali pejsky (hihi, ne všechny) a šli se projít okolím, kde jsme ještě nebyli. Hned při odchodu manžel dostal nápad, že bychom se cestou zpátky stavili v místní hospodě na pivu. Tak jo. Sluníčko ještě večer šajnilo, miláčkové poslouchali, s manželem jsme asi probírali, co zas na baráku vylepšit a udělat (neverending story) a pak to stočili zpátky do vsi a do hospody. Podotýkám, bylo mé období tenze (více viz článek TENZE).
Hospoda zavřená. Celkový čas strávený na procházce se blížil k 45 minutám. I začala jsem protestovat, že projdeme ještě vesnici, abychom byli fakt tu hoďku na procházce, protože jsem chtěla jít fakt na hoďku. Ne míň. Byla jsem uargumentována, že jsem přece souhlasila s hospodou a nic jsem nenamítala, že do ní jdeme brzo. Brbrala jsem si něco pod fousky pod nosem. Hádka na spadnutí. Ale musím uznat, že jsme to ustáli. Manžel opět zmínil něco o " zas to máš dostat, to je furt dokola" a já se snažila trochu situaci zachránit humorem. Na to, že jsem to měla fakt dostat, jsem to ustála na jedničku. Bez hvězdičky. Debatu jsem přesunula na způsob, jakým vlastně musím věci žádat. Když chci fakticky na 60minutovou procházku, musím chtít 1,5 hodinovou procházku předem. Ono to takhle vlastně funguje u chlapů se vším.
Co z toho vyplývá?
Chcete-li kabelku za tři tisíce, proste o kabelku za 5-6 tisíc. Chcete si koupit čokoládu? Vemte si do košíku rovnou dvě. Dělat kompromisy, když je z čeho ubírat, je zkrátka jednodušší, než si muset stát za svým a pak se hádat. Nebo být smutná, protože jsme z toho vyšly se ztrátou. Není nic lepšího, než když má mužskej pocit, že je vlastně vítěz. Zkrátka "vlk se nažral a koza zůstala celá". Má to jeden háček. není to pro povahy, které chtějí vítězit nahlas, nikoli jen v duchu.

Tak na vaše kompromisy a tichá vítězství.

Vaše AM

Tenze

27. června 2018 v 17:24 | Anonymní manželka
To se dějou věci. V práci jsem furt za nováčka, ale vlastně se ze mě brzy stane služebně nejstarší v rámci naší kanceláře. A přesto budu benjamínek. Život je nevyzpytatelnej. Do dneška jsem z toho byla dost vykolejená, ba i dost vystresovaná a naštvaná. Byla jsem zkrátka v TENZI (termín, který jsme začaly používat v mé bývalé práci na základě nějakého mého přeřeknutí, tuším...znamená to období PMS, spojené především s hlasitým komentováním všeho, co mě štve, což v tomto období bývá snad vážně úplně všechno. Víte, co je nejhorší? Můj vlastní manžel mě už zná tak dobře, že pozná skorem dřív než já, že to mám dostat. No to byste ho nejradši přizabili, když vám na vaše uštěpačný poznámky a věčný hudrování, co je zas špatně, odpoví "ty to máš dostat, že jo?". A kolikrát už je to jen konstatování bez otázníku na konci... v tu chvíli je "ňákej chytrej" a děsně vtipnej a následuje další moje vlna nadávání).
Nicméně dnes jsem to dostala, a tak, světe div se, je mi to najednou celkem jedno a život je hned veselejší. Vždyť jsou tu tři možnosti:
1) když to nebude v nové sestavě klapat, můžu si najít novou, určitě lépe placenou, bližší práci, kde se budu mnohem lépe seberealizovat
2) bude to klapat a já se zase lecčemus novému přiučím a třeba budu mít novou kamarádku (ehm, o mé asociálnosti někdy jindy)
3) půjdu na mateřskou (taky kapitola sama pro sebe)

Takže hurá vstříc lepším zítřkům, dokud nepřijde další tenze :)

P.S. pátrala jsem na googlu a z hrůzou zjistila, že termín TENZE je opravdu lékařsky používaný termín pro období před menstruací. Krásně to shrnul článek na stránce http://www.sexuologickaspolecnost.cz/premenstruacni-tenze:
Nepříjemné pocity před menstruací (premenstruální tenze)
"Je známo, že téměř polovina žen prodělává několik dní před termínem menstruace výrazné zhoršení duševního stavu. Tyto tenze mají většinou podobu málo závažnou, mohou však nabývat i závažných psychopatologických forem. S pohlavním životem tento stav souvisí tehdy, jestliže zhoršená nálada snižuje zájem ženy o sexuální život a její vzrušivost. Často bývají tyto fyziologické poruchy kombinovány s partnerskými konflikty, které do období menstruální tenze zákonitě patří.
V léčbě lehčích případů uvedené tenze se příznivě uplatňují především zklidňující medikamenty. Poměrně účinným opatřením je zde také podávání antikoncepčních tablet k potlačení ovulace."

Se tu dozvíte i něco nového, co?

Vaše AM

Jsem tu

27. června 2018 v 11:14 | Anonymní manželka
Jsem tu. Na internetu. Mám svůj vlastní blog. Při včerejší cestě domů z práce se mi honilo hlavou tisíc věcí, a jednou z těch věcí bylo založení si vlastního blogu a sumarizace všeho okolo mé osoby... zážitky, práce, cestování, každodenní radosti a strasti... a vše naprosto anonymně, bez jmen (nebo smyšlených).
Kdysi jsem si psala deníky, ale dnes nějak na to nemám čas, náladu a sílu. Možná mám i strach nechávat jen tak ležet svůj deník ladem, i když trochu schovaný, mažel je všetečka a vždycky mi vše schované objevil.
A stejnak se do něj vypisuju jen z negativních věcí, to by tedy pro něj ani nebylo moc hezké čtení.
Znáte film Deník Bridget Jones? Jestli ano, určitě si pamatujete scénu na konci s Marcem Darcym, kterak objevil příšerné zápisy o své osobě ("I hate him!) a rozhodl se jednat a odešel z Bridgitina bytu... kdo to neznáte a chcete vědět, jak to dopadlo.. tůdle, jen se koukněte na celý film sami. Jen chci říct, že tohle by manžel asi úplně neudělal.
Nicméně, možná občas vytáhnu nějaký zápis ze své puberty, protože to je velice vtipné čtení a sama sebe překvapuji, jaký talent jsem tenkrát měla.
A kdo jsem? No táááák. Jsem přeci anonymní manželka. Již ne slečna, ani snoubenka, zatím ani matka (o tom někdy příště), jednoduše šťastně vdaná pani. Je mi přes třicet. Někdo by řekl, že už mi vlastně táhne dokonce na čtyřicet... ehm. Jsme tak staří, na kolik se cítíme, že?
A pohybuji se v Praze, již od útlého mládí, odpusťe mi tedy občasné použití pražštiny, které v mluvené verzi používám přespříliš...

Hezký den. Vaše AM

Kam dál